Vsechno je tu tak trochu mensi. Mensi lide, mensi domy, mensi auta, mensi autobusy. Mensi porce, i mesi ceny. Skoro by se dalo rict, ze jentu male vsechno. Mala Indonesie, tedy little Indonesia rozhodne ano. Asi 45min jizdy z centra Jakarty je park Little indonesia. Neco mezi zabavnim parkem, muzeem a skanzenem. V arealu je vsechno, lanovka, vlacek, Snow bay, tedy snehove atrakce, nekolik muzei a staveb. A tady uzbse dostavame k podstate. Zminovane stavby, jsou odlisne. Kazda reprezentuje jednu oblast nebo lepe receno jeden narod z oblasti Indonezie. Kazdanbudova je postavena v tradicnim stylu, je tradicne vybavena a uvnitr je expozice tykajici se prave konkretni kultury. Veloce hezke a zajimave ztvarneni naucne expozice. A aby existovala spolecna linie, vsechny stavny jsou soustredeny v okoli centralniho jezera, ktere kopiruje tvar indonesie, vcetne vsech ostrovuna ostruvku. Takze skutecne, mala Indonesie v Indonesii.
My jsme navstevu parku zvladli v podstate letmo, za pul dne, jelikoz vice casu nam nezbylo. Lucky kolegove odpoledne odletali a my jsme se take museli zabalit a presunout dal. Kazdopadne navsteva to byla velice zajimava a myslim, ze kdo ma sanci, mel by ji zaradit mezi prvni zastavky v Indonesii. V arealu je dostatek obcerstveni. My jsme kousek od oblasti Komodo, kde jsme si prohledli komodske draky a fotili se s krokodylem, ochutnali cerstvy kokos. Musim rict, ze dodnes nevim jestli mi vlastne chutna, ale rozhodne osvezi. A me dodal i potrebnou energii.
Kokosem jsme tedy zakoncili navstevu Little indonesia parku a frceli zpet do mesta. Obed v bistru METRO, byl dukazem, ze metro v Jakarte existuje. I prestoze ma byt dostaveno az v srpnu (2017). *Informace se muze lisit a jeste 100x zmenit. Kazdopadne restaurace METRO je skvela. Nase posledni poledni menu pripravoval nejaky znamy sefkuchar. Celou dobu ho pri tom natacel a fotil cely stab. A o parnvterin pozdeji, jsme jeho dilo dostali na stul a sezrali mu to. Pak nezbylo nez se rozloucit a s Luccinymi kolegy a honem na taxik.
Nechali jsme se odvezt k Monasu, tedy Monument nacional, na stranu, kde je zeleznicni stanice Gambir. Sice jsme se ujistili, kde je, ale stalo nas to prochazku kolem pulky arealu. S batohem na zadech na slunci nic moc. Po vstupu do arealu nas cekala serie foceni. Ano, i tady v Jakarte jsme jako belosi szredem pozornosti. Je pravda, ze jsem na sve prochazce potkal jen 2 belochy. Sice jsem se pohyboval mimo hotelova a konferencni centra, ale i tak… A navic, lide u pamatek jsou vetsinou turiste, minimalne z jineho mesta. Takze pro skolni deti je to skoro jako domaci ukol, vyfotit se s belochem. Chvili je to legracni a snad i mile. Ale podesate uz si clovek rika, ze jel na dovolenou a ne do otroctvi. S nekolika foto-zastavkami jsme dosli az k Monasu. Vstupni bezpecnostni kontrola. Pry at ukazeme batoh. Lucka otocila oci vzhuru, a aniz by sundala batoh ze zad, polozila ho na stul jedinym krouzivym pohybem. Uuuffff, tak si to prohledni, vypadalo to gesto. A ono to fungovalo. Straznik mavl rukou a sli jsme oba. Podzemni vstup je zvlastnosti, ale pochopitelnou.
Na pomniku, jsme se jeste nekolikrat vyfotili, chvili odpocinuli a kochali se vyhledem na mesto. Po chvilce jsme zahajili presun na vlak. Strategicky, kolem uklizece, abychom utekli fotografum. Ale dali jsme se do reci prave s uklizecem. Povedel nam celkem dost. O historii, o kulture, o Jakarte i o Monasu. Jenze to uz u nas opet stala skupinka lidi. Nakonec se vypravec stejne polil kavou. Skutecne uz byl cas odejit. Na stanici Gambir, mimochodem nejhezsim a nejcistsim vlakovem nadrazi jake jsem kdy videl, jsme vyzvedli listky, udelali check-in, pasovou kontrolu a vydali se k vlaku. Vlak prijel na cas, mista jsme meli rezervovana. Nezbylo nez usednout. Proces byl podobny spise letadlu. Uvitani, predstaveni vlaku, predstaveni trasy a bezpecnostni video. Pak uz jen pockat par minut na spravny cas a vyrazit. Vlak byl celkem pohodlny. I kdyz bylo vybaveni starsiho data a pouziti, vse bylo OK. Nechybela ani zasuvka na 220V. Obsluha vlaku dodala jeste polszar a deku a mohli jsme usnout. Vlastne nemohli, vlak toti jede 7,5 hodiny a celou cestu houka. A kdyz nehouka, skace tak moc, ze ma clovek pocit,ze ztratil podvozek. Houkani bylo neustale, asi kvuli lidem v okoli trati, nebo zviratum. Sam nevim. Na nadrazi v Jogyakarte jsme dorazili presne. Ve 4:20 za slabeho deste. Na parkovisti mi primo do cesty vstoupil chlapik. Podival se na me a povida: Martin?! Byl to Ari, pritel Madeleine, u ktere mame zarizene airbnb bydleni. Odvezl nas do domu, ukazal nam vse potrebne a vsichni jsme pospichali spat. Bylo toho dost.