Po tom co nas mistni boss cely vecer ukecaval a my jsme na to kyvli, vydali jsme se na vylet. Ale to neni jen tak. Cestujeme nalehko, takze jsme museli do pradeln, pradelna ma vecer zavreno a rano az od 8mi. V 8:30 mame odjizdet, ale chceme stihnout jeste snidani v kavarne, ktera ma od 7hod. A do toho jeste mazat do bankomatu, protozr posledni milion uz jsme utratili. No neni to lehky zivot na Bali, skutecne ne.
Ac to u me neni zvykem, vstal jsem na prvni dobrou. A skoro stejne vcas jako Lucka. Ranni hygiena hotova, nahazet par veci do baglu, plastenky, fotak, GoPro a tak. Vyndat pasy z trezoru a nezapomenout listecek z pradelny. Skoro to zacalo jako narocne rano 🙂 ale ustali jsme to. Zanedlouho jsme cisti a vyzehleni, po vyborne snidani, zabaleni a o milion bohatsi. Do odjezdu mame jeste par minut. Super, takhke zacina skvely zazitek.
Cilem je dnes Ubud. To bude prvni co uslysite, jakmile zacnete planovat cestu na Bali. Ubud je mesto lezici ve stejnojmenne oblasti, ktera se rozklada jizne pod sopkou Batur. Ubud je centrem kultury a mistniho umeni. Tak jak se zvetsuje zajem, zvetsuje se i pocet vesnicek v teto oblasti, kde muzete videt nektere z remesel a kupovat jeho vyrobky. Velice casto se objevuje rezbarstvi, zlatnictvi a klenotnictvi, klasicke balijske batikovani, vcetne tkalcovskych stavuba vyroby latek. Tradicni sarung tedy uvidite treba prave zde.
My jsme ale zacali jinak. Neni to jen oblast remesel, ale i kultury. Prvni nase zastavka tedy byla na predstaveni tradicniho balijskeho tance Barong dance, ktery popisuje pribeh nekolika bozskych postav. Pozdeji pridam i popis pribehu, ale neudrzel jsem to v hlave. V Indonesii je mnoho a mnoho jmen, ktera se spatne vyslovuji a pletou. A navic je tu velice modni prevtelovani, takze nakonec vlastne nevim,kdo je kdo. Kazdopadne, na toto predstaveni jezdincele autobusy turistu. A nejen zahranicni, ale i mistni. Jak jsme se dozvedeli, soucasti skolni dochazky je stale casteji poznavaci vylet po oblastech a ostrovech indonesie. Tudiz mezi navstevniky byly deti z Javy, ze Sumatry, Sulawesi i dalsich ostrovu. A prave pro ne je vse podanoms trochou vtipu a nadsazky. Byla to zajimava podivana.
Dalsi zastavky byly prave remeslne dilny. Prvni jsme zastavili u batikovani, ve vyrobni casti jsme videli nekolik sablon, ktere byly velmi drobne a predpokladam, ze rucne vyrobene. Co me ale zaujalo nejvic, ze puvodni hnede barvivo,pro jednoduchou batiku bylo citit necim, co jsem znal. Kdo kdy citil rozehratou kalafun, ten by vedel. Nasledovalo samozrejme pozvani do prodejny, kde bylo mnoho mnoho desitek az stovek vyrobku a vsechny s patricnou turistickou cenou.
Totez se opakovalo i u zlatniku a klenotniku. I kdyz zde jsme si vybrali a Lucka si veze domu sperk. V rezbarske dilne vypadal proces uplne stejne. Vetsi zajem snad byl proto, ze ja tusim neco o obrabeni a Lucka o drevu a exotickych drevinach obecne. Napriklad krokodyli drevo me dost zaujalo. Stejne jako rucne vyrezavani jesteri, kteri meli dokonale ztvarnenou supinatou kuzi. V obchode jsme si vybrali i dekoraci do bytu. Ovsem byl to ukol nelehky. Ceny byly v americkych dolarech. Abych rekl pravdu, i CZK by to bylo moc. Ale musim uznat, ze tohle remeslo da asi opravdu nejvice prace a vyzaduje nejen zkusenost, ale i talent.
Kdyz jsme meli dost remesel, vyrazili jsme k vodopadu. Kolem ubudu jich je vic, ale tenhle by mel byt nejvyssi. Jeste aby ne, sli jsme k nemu dolu po dlouhych schodech. Nahoru vypadaly jeste delsi. Jak rekla Lucka, kdo videl Niagara falls, nebude prekvapen, ale konecne to byl vodopad obklopeny dzungli. Vedro, neuveritelna vlhkost, kole palmy, liany a dalsi tropicke rostliny a pres odtekajici reku jen dva svazane bambusy. To se proste s amerikou neda srovnavat. Uz tady jsme ale pochopili, ze i na Bali je stejny problem, jako vsude v Indonesii, tedy neporadek z odpadku, lidsky bordel kam se podivas. I na tak krasnem miste jako byl tenhle vodopad proste zustavaly haldy odpadku. Pritom se plati parkoviste i vstup. Na rezijni naklady myslim vice nez dost. No, jiny krajy jiny mrav.
Od vodopadu jsme se vydali trochu ochladit. Vydali jsme se smerem vzhuru. Nahoru do hor. Nejeli jsme primo na sopku Batur, ale na kopec naproti, tak abychom na vulkan a prilehle jezero mohli nerusene hledet. A nejlepe u dobreho jidla. Kolem silnice vzhuru, je mnoho podniku, warungy, restaurace i hotely. Pruvodce, syn cloveka od ktereho jsme pujcivali skutr, nas vzal do jedne specialni restaurace. Format eat as much as you can a neuveritelny vyhled. Ano, na mistni a mozna i na nase oomery to bylo drazsi, ale jednou za zivot…
Je neuveritelne, behem chvile se presunout od more do hor, sledovat sopku, rozpadajici se lavove masivy, ze kterych deste splavuji cerny pisek az do more. Na plazich kresli abstraktni obrazce a tady v horach dava praci tem, kteri ho nakladaji na sve minidodavky a prodavaji dole ve meste jako stavebni material. Kolik toho ti lide musi umet a znat, aby prezili. Aby vyuzili sve moznosti a dary. Behalo mi toho hlavou hodne a to jeste nebyl vrchol dne.
Cely den bylo pod mrakem a drobne i vetsi prehanky. I kdyz prave zacinala dalsi, vydali jsme se zhor opet trochu nize, prohlednout si rice teraces, neboli ryzova pole. Dlouho jsme proste jeli z kopce dolu, nalevo i napravo byla vetsi i mensi policka. Mezi nimi bananovniky, kokosove palmy, papaja a dokonce i dlouhe stoly s bylinkami. Napriklad vodni spenat a mata jsou tu hojne pouzivane. Ale terasy zadne. Za chvilku jsme zahnuli do vesnicky. Jeden dum, druh, dum,treti dum, clovekmsi rika, ze tady to rozhodne byt nemuze. A najednou to prislo. Silnice zariznuta ve vrtsevnici, vpravo domy, vlevo udoli a ty nadherne terasy. Parada. Naprosto dokonalý výhled na celé údolí, kompletně pokryté rýžovými políčky. Jedno vedle druhého, nebo spíš jedno nad druhým. Větší i menší, tak jak vrstevnice zrovna dovolí. Někde hluboko v údolí je vidět několik bambusových mostů, přes ještě řeku zaříznutou ještě hlouběji v údolí. Neuvěřitelný pohled. Přestože lehce mrholí a fouká slabý vítr, tedy počasí je pro nás středoevropany příznivé, je náročné, je náročné se po polích pohybovat. A tím více roste můj obdiv k lidem, kteří tato pole ručně a trpělivě obdělávají po celý rok, po celé roky, po celý život.
Když si sedíte v Čechách v klimatizované kanceláři, do které jste dojeli skvělým MHD, po cestě jste si dali čerstvé pečiv z pekárny a skvělou kávu, můžete si o místních myslet, že jsou to chudí lidé, bydlící v plechových boudách, chodících v tričku a žabkách.
Až tady, když vidíte co všechno Ti lidé s úsměvem a s radostí ve tváři každý den překonávají, uvědomíte si, jak strašně jsou bohatí. A my, v těch našich kancelářích, jak jsme chudí a o kolik přicházíme.
Takže až budete mít chvilku, dám vám Tip na trip: Jeďte se inspirovat na Bali!